V předchozím roce to bylo dle výroční zprávy stejné a podobné to zřejmě bude i v tomto roce. Na 100 000 obyvatel tak konstantně připadá u nás okolo 200 vězňů. Podle serveru Evropa v datech 2 měli v roce 2018 více vězňů na 100 000 obyvatel například v Litvě (235) a v několika dalších evropských zemích. Nejvíce v Rusku (389). Totalitní režim asi svým umístěním nepřekvapí. Co překvapí, je počet vězňů na 100 000 obyvatel v Lichtenštejnsku (27), na Islandu (37) a ve Finsku (51). Podstatně méně vězňů má i většina dalších evropských států s výjimkou Turecka a Běloruska. Přitom asi nelze předpokládat až tak zásadní rozdíl v rozsahu trestné činnosti v zemích, v nichž připadá na 100 000 obyvatel o řád méně vězňů než v ČR. Je zjevné, že na sílícím volání po dekriminalizaci a většímu využívání alternativních trestů skutečně něco je. Nejde jen o humanitární problém, ale i dost značný problém ekonomický. Počet ukládaných trestů odnětí svobody je jen jedna strana mince, kterou zmiňuji, abych se dále zabýval tou druhou. Podmíněným propouštěním z výkonu trestu (dále jen VT). Podle současné praxe v této oblasti soudnictví se zdá, že poměrně značná ochota ukládat nepodmíněné tresty nepřímo souvisí s poměrně značnou neochotou odsouzené podmíněně propouštět. Velikosti problému nasvědčuje i fakt, jak často se jím zabývá ve svém rozhodování Ústavní soud, zejména v posledních dvou letech, a jak kritická jsou jeho zjištění ústící v nález konstatující porušení ústavních práv odsouzeného žadatele o podmíněné propuštění.

Podle ustanovení § 88 odst. 1 tr.řádu po výkonu poloviny uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu odnětí svobody může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a

a) může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život, nebo

b) soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného.

Odsouzený tedy musí splnit tři podmínky. Prvá je ryze formální, i když i v této věci se objevily občasně nejasnosti při počítání doby výkonu trestu. Problémy ale v praxi činí posuzování druhé podmínky (polepšení) a s ní dosti úzce související třetí podmínky (možnost očekávání, že odsouzený v budoucnu povede řádný život).

Při rozhodování o podmíněném propuštění z VT vycházejí soudy ze základní premisy, podle které na podmíněné propuštění není nárok. Což vede často k rozhodováním, připomínajícím spíše vrchnostenskou svévoli, než předvídatelné rozhodnutí. Ústavní soud se k tomuto problému vyjádřil ve svém nálezu, když zrušil původní rozhodnutí stížnostního soudu ve věci zamítnuté žádosti o podmíněné propuštění. V odůvodnění nálezu je, mimo jiné, uvedeno: "Mimořádnost podmíněného propuštění ovšem neznamená, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. V nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018 (N 195/91 SbNU 411) Ústavní soud zdůraznil, že mimořádným je institut podmíněného propuštění pouze v tom, že benevolencí státu odsouzený za určitých podmínek nemusí vykonat uložený trest celý. Mimořádnost daného institutu naopak nespočívá v tom, že by soud měl možnost zamítnout žádost odsouzeného o podmíněné propuštění, pokud odsouzený naplnil zákonná kritéria. Z požadavku právního státu vyplývá povinnost obecného soudu odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky (bod 12).“

Kruciální je zodpovězení otázky, zda odsouzený splnil druhou podmínku, tedy po právní moci rozsudku a „...zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení“. Jinak řečeno, jak hodnotit dostupné informace o chování odsouzeného ve VT a co z nich je relevantní pro rozhodnutí o žádosti o podmíněné propuštění. V tom je zjevně největší problém současné rozhodovací praxe. Názory soudů se v tomto směru značně liší. Exaktní ukázkou této rozdílnosti bylo rozhodování ve věci dvou odsouzených. Byli odsouzeni ve skupinové trestní věci, oba za stejný skutek, stejně právně kvalifikovaný, a dokonce i ke zcela stejným trestům. Mimo jiné i odnětí svobody na totožnou dobu. Oba měli stejnou občanskou minulost, nebyli dosud trestáni, oba měli výborné hodnocení z výkonu trestu, oba s naprosto identickými možnostmi v případě podmíněného propuštění (zajištěné bydlení i zaměstnání), oba se mohli prokazatelně vrátit k vysoce kvalifikované profesi a u obou byly tedy i shodné předpoklady, že se další trestné činnosti již nedopustí. Každý ale vykonával trest v jiné věznici, a tak o jejich žádosti rozhodovaly různé soudy. V obou případech s podmíněným propuštění souhlasil státní zástupce. Prvého odsouzeného soud propustil, zatímco v případě druhého byla žádost zamítnuta. Své rozhodnutí tento druhý soud odůvodnil poukazem na to, že odsouzený i nadále, v navazujícím řízení (dovolání) svoji vinu zpochybňoval. Což ale ve stejném, společném dovolání činil i prvý odsouzený. A s naprosto stejnou argumentací. Podle soudu, který dle svého vyjádření hodnotil polepšení odsouzeného „....z širšího hlediska – možno říci materiálně-formálního pojetí...“, u odsouzeného „... nelze shledat dostatečnou sebereflexi v podobě polepšení se", ačkoliv jak shora soud uvedl, lze shledat kladný posun v jeho žebříčku hodnot. Tento posun však soud neshledal jako dostatečný k tomu, aby již nebylo na odsouzeného potřeba výchovně působit výkonem trestu odnětí svobody.“

Zdroj: epravo.cz